Minulý týden potvrdila mezinárodní volejbalová federace FIVB nominaci českého reprezentačního družstva žen na mistrovství světa, které se uskuteční příští rok v Polsku a Nizozemsku. Národní tým se světového šampionátu zúčastní po dlouhých dvanácti letech. Bude u toho i trenér VK UP Olomouc a reprezentační asistent Martin Hroch? Realizačnímu týmu hlavního kouče Češek, řeckého odborníka Giannise Athanasopoulose končí letos smlouva, dá se však předpokládat, že vzhledem k dosaženým úspěchům by mohla spolupráce dále pokračovat. „S kolegou asistentem Mateuszem Zarczynskim jsme teď v takové fázi vzájemného vztahu v našem týmu, že když končí reprezentační léto, tak máme dojem, že nám někdo stříhá pupeční šňůru,“ popisuje s úsměvem atmosféru v nároďáku Martin Hroch.
Co podle vás postup našich žen na mistrovství světa znamená?
Především úspěch celého českého ženského volejbalu. Je to obrovská motivace pro mládež, pro všechny, kteří jsou nějakým způsobem zaháčkováni k ženskému sportu pod vysokou sítí. Amatéry, profíky a na ně navázané struktury od těch administrativních až po ty marketingové. Chlapi jdou každý rok dopředu, jejich vlak už se rozjel. Ženy potřebují podobné zviditelnění jako sůl. Je to samozřejmě vizitka podaná rodičům, kteří se rozhodují, do jakých kroužků své ratolesti zapíší. Když pominu loňskou covidovou mezinárodní sezonu bez soutěží, tak současný nároďák za poslední tři roky vyhrál Zlatou Evropskou ligu, pak ve finále o postup do Volleyball Nations League prohrál po boji v tiebreaku s Kanadou. Letos tu byl postup na mistrovství Evropy a na turnaji dosažené osmifinále či Final Four v European Golden League. To jsou mety, kterých jsme dosáhli a jež zanechají stopy...
Jaká je současná pozice českého národního týmu ve světové konkurenci a jaké by mohly být naše šance na šampionátu?
Předem musím podotknout, že vlastně celý letošní rok se „šeptalo“ o možnosti dostat se na mistrovství světa v roce příštím. Světový volejbalový ranking je podobný tenisovému žebříčku. Některé výhry jsou cennější než jiné. Stejné je to samozřejmě i s prohrami a také sety hrají důležitou úlohu. Náš hlavní trenér Giannis Athanasopoulos neustále propočítával koeficienty - co když se vyhraje nad tímto soupeřem a naopak co se stane, když se prohraje s tím druhým. Po skončení olympiády a kontinentálních šampionátů jsme skončili na 22. místě a na mistrovství světa jede 24 celků. Jsme tedy mezi širší světovou elitou. A je na nás všech, jak se s tím porveme. Nejen mým přáním je zažít podobné volejbalové šílenství, jako naši muži letos v Ostravě při evropském šampionátu.
Co může nominovaným hráčkám dát už jen samotná účast v kádru národního družstva?
Vedle hrdosti patřit mezi ty VYVOLENÉ a nosit český dres je to možnost potkávat se s nejlepšími světovými hráčkami. Vidět, jak to funguje v jiných národních týmech, poznávat nové věci nejen po sportovní, ale i osobnostní stránce. Každá hráčka na takovýchto akcích je výrazná individualita. Dále šance účastnit se soutěží, které jsou řízeny jako švýcarské hodinky a podléhají přísným principům. Tyto soutěže se po dobu dvou až tří týdnů stávají povolenou drogou, kterou může každý konzumovat v té nejvyšší míře a bez omezení. Potkávají se tam legendy sportu se současnou generací, která je aktuální nositelkou volejbalového praporu. No a pak to jsou samozřejmě také peníze: jakmile se hráčka dostane na mezinárodní „roaster“ v jakékoliv kategorii, ať už v mládeži, univerzitních výběrech či u dospělých, zvyšuje se její hodnota na trhu. Někdy dokonce možná až neúměrně k jejímu umění. Hráčka je víc na očích, přetahují se o ni kluby, agenti si mnou ruce. Jako u všeho v životě, všechno má svoje plusy i mínusy.
Je to podle vás pro současnou ženskou (mládežnickou) generaci dostačující motivace?
Výborná otázka... U chlapů je vidět, že mládežníci takříkajíc „žerou podlahu“. Reprezentační dres je pro ně velkou motivací. A to až na výjimky, které potvrzují pravidlo, ale chlapský systém si s tím dokáže poradit. U ženských mládežnických reprezentací je situace trochu jiná. Vlaječka na prsou sice motivuje, ale ne tak, aby dívky vystoupily ze své komfortní zóny, nebo si ji alespoň rozšířily. Tento problém trvá už delší dobu. Motivace mladých hráček kolísá nebo je nedostatečná, do hry u nich vstupují různé zájmy. Nelze ale jen čekat, až nominace spadne do klína. Zadarmo reprezentační dres rozhodně není, je to období s velmi omezeným volnem a rodinným životem, kolikrát i s ponorkovou nemoci vůči trenérům či některým spoluhráčům a spoluhráčkám.
Jak se s tímto problémem perou za hranicemi?
Je třeba téměř neuvěřitelné sledovat „motivační boom“, který teď vypukl v ženském volejbalu ve Francii, kde jsem do loňské sezony působil. Doslova rozbuškou je „Paris 2024“. To, jakým způsobem motivuje olympiáda zemi, která má sice mužské olympijské vítěze, ale ženský nároďák se nedostal na mistrovství světa, zavání až téměř vymýváním mozků. Holky jsou v zemi galského kohouta motivovány domácí olympiádou až tak, že dávají stranou závazky ke klubům, spoluhráčkám i oddílovým trenérům, jen aby nechyběly na sebemenším srazu pod hrozbou, že je už příště nikdo nepozve... Tato motivace mi zavání trochu až známými „východními“ metodami před více než třiceti lety. Ve svém klubu v Quimperu jsem měl vloni blokařku, která ve 22 letech začínala po dvouleté pauze z důvodu přetržených kolenních vazů v obou kolenech. V srpnu na začátku přípravy jsme si drbali hlavu, že jsme ji brali, protože nás povinnost hrát se třemi Francouzkami trochu přitlačila ke zdi. V dubnu dostala pozvánku na reprezentační sraz a od té doby byla její jediná starost, jak se vyzout z klubových povinností. Už pro ni existovala jen reprezentace. Na ligové utkání nedojela a klub nemohl dělat vůbec nic, protože ve smlouvách je uvolňovací klauzule, podle níž je reprezentace povýšena nad klub, přestože ten ji platí.
Za svou úspěšnou hráčskou kariéru máte na kontě přibližně 300 reprezentačních startů. Co pro vás nominace znamenaly a jak jste je osobně vnímal?
Nominace na každý reprezentační sraz jsem si musel nejdřív obhájit doma, pak vybojovat ve škole a nakonec jsem prožil krásné období se spoustou kolektivních zážitků. Lidský mozek má totiž tu úžasnou vlastnost, že časem odmazává negativní vzpomínky (smích). Když mi bylo osmnáct, tak už jsem se ptát nemusel, ale od jednadvaceti jsem zase musel dostávat volno od manželky. A dovolím si osobní vsuvku - děkuji svým rodičům, kteří mi dali v mých kadetských a juniorských letech „reprezentační volnost“. Toto období se nedá ničím nahradit.
A současné trenérské nominace?
Od šéftrenéra mládežnických složek Aleše Nováka jsem dostal pozvánku do realizačního týmu před zhruba pěti lety. Mám z toho krásné zážitky u volejbalových lvíčátek s perfektně fungujícím realizačním týmem a účastí na mistrovství Evropy v Bulharsku. V roce 2019 mě přizval k áčku žen Giannis Athanasopoulos. Po nedůvěřivých začátcích, kdy jsme k sobě hledali cestu - Giannisovi vadilo, že holkám dávám pokyny česky, čemuž on nerozumí - si to sedlo a teď jsme i s dalším asistentem Mateuszem v takové fázi, že když končí léto, tak máme dojem, že nám někdo stříhá pupeční šňůru (smích).
