Přímo trenéra áčka žen VK UP Olomouc Martina Hrocha se mohli bez zábran ptát všichni příznivci klubu a volejbalu na základě výzvy zveřejněné na těchto stránkách. Trenérovy reakce na položené dotazy najdete níže v tomto článku. Součástí výzvy byla také motivace v podobě klubové odměny pro autora nejzajímavějšího dotazu. Z těch došlých jsme vybrali otázku pana Michala Koláře, jehož budeme kontaktovat mailem a domluvíme se s ním na předání ceny.
Martin Hroch: Zdravím všechny příznivce (nejen) olomouckého volejbalu. Děkuji vám za vaše dotazy a předně se omlouvám za délku odpovědí. Využil jsem času způsobeného odložením utkání s Libercem (pozn. red. - sobotní zápas s Duklou odložila nemoc v družstvu soupeře, náhradní termín je 24. února) a odpovědi jsem opravdu „neodflákl“, takže kdyby byly na někoho dlouhé… nečtěte!:-)
Dobrý den. Mám dotaz na Váš pohled na spolupráci mezi VA Petra Z. a VK UP při budování družstva pro novou sezonu 22/23. Oba subjekty mají kadetky a juniorky v nejvyšších soutěžích s mnoha nadanými hráčkami. Je možná domluva a ty skutečné talenty zařadit do týmu a postupně zapojovat tak, aby vznikl perspektivní a konkurence schopný "A" tým? Nemyslím si, že trend minulých let je optimální. Ona strategie let na přelomu 80. a 90. let přinesla ony úspěchy v mistrovských letech. Děkuji.
JM
M. H.
Dobrý den JM,
předně Petr Zapletal velice dobře využil mezery, která vnikla po dávném zrušení chlapecké složky olomouckého volejbalu, z jehož líhně pocházíme nejen Petr a já, ale dále třeba předseda ČVS Marek Pakosta, trenér Příbrami Martin Demar, proděkan olomoucké FTK UP Pavel Háp, hráč kádru Dukly Liberec Jakub Veselý, ale také spousta dalších volejbalistů, kteří již ukončili sportovní kariéru a věnují se úspěšně „životu po volejbalovém životě“. Je jedině dobře, že akademie vznikla a olomoucká mládež má možnost se věnovat tradičnímu olomouckému sportu bez rozdílu pohlaví.
Všeobecně v Čechách máme problém v mládeži, kde reprezentační družstva v kategorii kadetek a juniorek mají přes deset let potíže kvalifikovat se na vrcholné akce typu ME či MS, což bude mít v brzké době dopad na ženskou reprezentaci. Tady si sypu popel na hlavu i já, jelikož jsem byl u reprezentace ročníku 2002 a v kadetkách jsme neuspěli. Na TOP akce se dostávají pouze „lvíčata“, kde však porovnání není adekvátní, jelikož jednotlivé země nezačínají své programy stejně. Tím pádem srovnání je věrohodnější až v pozdějších kategoriích, kde však zaostáváme.
To jsem ale trochu odbočil… Jsem pro spolupráci všech subjektů, které by mohly postrčit volejbal dopředu, a to buď hráčky individuálně, či systémově. Osobně bych spolupráci v Olomouci ve vámi naznačovaných kategoriích uvítal, jelikož by to mohlo být pro hráčky zajímavé - a nejen pro ně. Tuším, že v listopadu jsem vyvolal z podobného podnětu schůzku s majitelem a trenérem VAM P. Zapletalem, vyměnili jsme si pohledy na současnou situaci. Jsem přesvědčen, že spolupráce by přinesla ovoce oběma stranám, a to i s ohledem na situaci v českém mládežnickém volejbale. Uvidíme, kam se vše posune…
Dobrý den,
měl bych dotaz na pana Hrocha:
Práce v ženském týmu je určitě hodně náročná a trenér musí být hodně empatický v chápání ženské energie a jejích emočních vln.:-) Kde jste se naučil s tímto pracovat a pramení to případně z vašeho rodinného prostředí? Máte případně kurz psychologie?:-) Děkuji.
Michal Kolář
M.H.
Dobrý den Michale,
Děkuji za Váš zajímavý (až osobní) dotaz.
V golfu se považuje za nejlepší vtip: Když hráč pronese větu „už to umím“.
Aniž bych s chtěl někoho dotknout, s trénováním ženského kolektivu je to podobné: věty „už do toho vidím“, „už tomu rozumím“ či „pochopil jsem je“ bych považoval za největší vtipy, omyly a absenci pokory v trénování žen. Trénink a coaching žen je neustále se vyvíjející se dynamický proces, který nemá konce. Je zajímavý v tom, že je nepředvídatelný a člověka drží v neustálé pohotovosti.
Není bez zajímavosti, že se ženy do trénování v pozici hlavního kouče na nejvyšší úrovni moc nehrnou (asi ví proč). V Čechách to je v současnosti Alexandra Dedková ve Frýdku-Místku. Ve Francii v nejvyšší lize vloni skončila poslední trenérka, tři roky zpátky tam byly dvě ve dvanácti týmech. V reakci na to se objevily názory, že by měly být v klubech zavedeny kvóty na poměr trénujících žen a mužů, a to i v nejvyšších soutěžích. Na druhou stranu žen u mládeže se objevuje dost a jsou tam svým pojetím hodně důležité.
Druhá část otázky směřuje do osobní roviny… Ano, dcery s manželkou mi poskytují výbornou, někdy i překvapivou zpětnou vazbu. Přestože jsem prošel dlouhou hráčskou kariérou, tak debaty, které probíhaly u rodinného stolu, když dcery trénovaly v konkurenčním klubu, byly velice zajímavé a poskytly mi druhou stranu zrcadla, kde jsem byl v menšině a přesilu měly dcery-hráčky a rodičovské názory mé manželky.
Ovšem tady pozor:
Za plus pro trenéra považuji empatii, protože mu pomáhá tvořit názor, kterým ovlivňuje svého svěřence, aby byl schopen lépe provést danou činnost.
Za mínus pro kouče považuji empatii, protože mu brání udělat „manažerská“ rozhodnutí, která jsou pro řízení kolektivu a týmu nezbytná.
Je tedy potřeba najít vhodný kompromis, který má každý trenér nastavený nějak jinak (většinou na základě osobních zkušeností).
Co se týká zmínky o psychologii, tak ano, je významnou složkou, Čerpám ze svých zkušeností hráče, který hrál pod trenéry sedmi národností a různých stylů. Inspirací je mi rovněž spolupráce s FTK UP v Olomouci, kde jsem nejen vystudoval pětileté magisterské studium a volejbalovou trenérskou I. třídu, ale také sleduji aktivity fakulty v oblasti sportovní psychologie a mentálního koučinku.
Výborná škola života je práce v českém realizačním týmu ženské volejbalové reprezentace, který vede impulzivní Řek Athanasopoulos, prvním asistentem je klidnější Polák Ziarcinsky a kondičním trenérem Filipecki jinak pracující u špičkového polského týmu Chemik Police.
Nedocenitelné byly rovněž dva trenérské roky ve francouzském Quimperu. Tam se mě nikdo neptal, jestli chci spolupracovat s tím nebo s tím. Dostal jsme za asistenta bývalého hlavního kouče celku, který spadl z nejvyšší ligy, pár rad „na cestu“ od odstupujícího prezidenta a - poraď si! Nakonec paradoxně největší problém nastal mezi mnou a klubovou lékařkou, s níž jsme měli problém najít společnou cestu. Nutno dodat, že současný trend ve francouzských klubech je brát kouče z Itálie, kteří si s sebou přivedou své lidi do realizačního týmu, se kterými se jim nejlépe spolupracuje.
V Quimperu každý článek týmu vyžadoval jiný stupeň komunikace. Největší rozdíl oproti ČR byl v tom, že v Čechách se uplatňuje spíše autokratický stupeň řízení klubů (až na pár výjimek), kdežto ve Francii jsem musel prezidenta, který přišel nově do profesionálního volejbalu „směrovat“ tam, kam jsme to s asistentem považovali za vhodné. Když náhodou hráčky neodváděly to, co bylo potřeba, tak největší „čočku“ dostaly od nás trenérů. Vedení klubu přišlo s body, které mělo napsané na zmuchlaném papírku, což přivodilo spíše úsměv na tvářích hráček.
Dobrý den trenére, chci se vás zeptat co byste poradil hráčkám v mladší žákovské kategorii, na co by se měly zaměřit?
Ota.w
M.H.
Dobrý den Oto,
předně nejsem metodik, ale mohu se podělit o zajímavou zkušenost. Obě mé dcery v současnosti hrají volejbal za ženy. Obě prošly mládežnickými kategoriemi stejného klubu, který dlouhodobě pracuje s mládeží. Zajímavé srovnání mi přinesly návštěvy tréninků mých dcer, ta starší od cca osmi let dělala jen volejbal, s nímž začala ve Francii, mladší hrála nejdříve od zhruba deseti let basketbal, aby ve čtrnácti přešla k volejbalu. Zaujalo mě, že zatímco se v basketbalu v žákyních dělaly převážně starty, motorika, obratnost, rychlost, ve volejbalu ve stejné kategorii převažovala technika a volejbalová dovednost. Když pominu technickou náročnost našeho sportu, tak u druhé dcery, která prošla až někdy rychlostně-reakčně-motorickým těžkým drilem basketbalového tréninku v období „zlatého věku“ motoriky, tak tento trénink zanechal své výrazně pozitivní stopy. Samozřejmě svoji roli hraje genetika i nutnost odlišné stavby tréninku u obou sportů.
Jednoduše řečeno: trenéři, nezapomínejte v těchto kategoriích na výše zmiňované formy tréninku, neboli převezměme z ostatních sportů věci, které nám pomohou posunout naše „naděje“ dál.
Na pana Hrocha mám otázku, jak je spokojený s dosavadním průběhem sezony a sehraností družstva? Jaký je váš cíl v extralize pro tento rok?
VK UP OL
M.H.
Dobrý den VK UP OL,
škoda, že Vás nemohu oslovit Vaším jménem. Myslím, že každý pozitivní i negativní názor stojí za zamyšlení, hlavně autor by měl odhalit svou tvář…
Olomoucká trenérská legenda Jiří Teplý říkával: Zajíci se počítají až po honu. Nicméně je pravda, že prozatímní mezisoučet zůstává trochu za očekáváním. Pohár CEV jsme zakončili v kole, kde se to asi čekalo, možná by nám slušel v každém utkání s Le Cannet jeden set. Ale bohužel jsme nebyli schopni nabídnutých příležitostí využít. Co se týká ligy, ztratili jsme body trestuhodně s Frýdkem-Místkem, prohráli dvakrát s KP Brno a Ostravou, s první Libercem to máme 1-1 na zápasy. Prozatímní čtvrtá příčka je za očekáváním, ale odstup od třetího místa není tak velký. Nicméně startovali jsme až příliš dlouho a pomalu, jednak z důvodu nového týmu v kolektivních výkonech, jednak z důvodu některých individuálních výkonů, které byly za očekáváním. Nicméně jsem optimista a hráčky na různé impulsy reagují víceméně pozitivně. Takže věřím, že náš výkon v odvetném utkání čtvrtfinále je jen předstupněm vyšší výkonnosti a lepších výsledků, což by se mělo projevit v další části soutěže.
Rád bych se trenéra Hrocha zeptal, jestli bude sledovat olympiádu a který ze zimních sportů je mu nejbližší?
Patriiik
M.H.
Dobrý den Patriiiku,
z olympiády vždy přeběhnu očima souhrnné denní zpravodajství a všechny výkony našich reprezentantů. Vždy hledám očima Markétu Davidovou, se kterou jsem při mém působení v Olympu domlouval natočení jistého klipu v rámci rezortní podpory. Dále Ester Ledeckou, se kterou spolupracoval Ondra Bank, jehož rodina má lyžařský areál nedaleko mojí chalupy. Nerad bych někomu stranil, ale hlavně přeji všem našim reprezentantům, aby mohli předvést to, co natrénovali, a nepostihly je sportovní tragédie jako naše dvojice v plážovém volejbalu na letní olympiádě v Japonsku. Moje druhá francouzská „polovina duše“ sleduje samozřejmě výsledky francouzských reprezentantů, které mohu pozorovat na francouzských kanálech.
Ale hlavně: každý, kdo se kvalifikoval, předvede, co umí, a dokončí, je vítěz. Je to dost alibistické, ale v současné covidové situaci nabývá Coubertinovo motto úplně jiného rozměru.
Každopádně předem díky všem televizákům za jejich práci.
Co vás dokáže na lavičce nejvíc rozčílit a který zápas pro vás byl v letošní sezoně nejtěžší? Stává se vám, že po zápase nemůžete usnout nebo je něco, co vám pomůže hodit to za hlavu?
Klara
M.H.
Dobrý den Kláro,
odpověď na první dotaz:
1. Míč, který spadne na zem, bez toho, aby se někdo pohnul.
2. Nedodržení taktických pokynů.
3. Nedůslednost k vlastní hře a nerespektování spoluhráčky, týmu či klubu, jehož barvy hájíme.
Nejtěžší jsou ty zápasy, kdy cítíte, že tým má na něco úplně jiného, než předvádí. To si říkáte: Do prd…., kde udělali soudruzi z NDR chybu.
Odpověď na druhý dotaz:
Po zápase si většinou některé sekvence utkání přehrávám v hlavě ještě jednou s tím, co jsem mohl udělat lépe. Ať už po utkání vyhraném, či prohraném. Dále se musím přiznat, že část následujícího dne po utkání rád vypnu, pokud se tedy nejedná o turnajový systém. S tím, že mám lidí plné zuby, chci klid, fyzickou práci, procházky či sport s rodinou.
